Osudný den, aneb láska ani smrt si nevybírá 10

25. června 2013 v 12:26 | Ada |  Osud, aneb smrt ani láska si nevybírá
OSUDNÝ DEN, ANEB LÁSKA ANI SMRT SI NEVYBÍRÁ (10)


Vrtulník začal bičovat déšť a s větrem to neni o moc lepší. "To nám ještě chybělo." Podotkne Frank, spíše jen tak pro sebe. "Víte co nechápu?" Začne náhle Karin hovořit. "Ne, doktorko." "Že vás to nechává tak klidným." Ebelsieder se ušklíbne. "Hm...a podle čeho tak soudíte?" "Máte klidný hlas, neptáte se jestli to zvládnou, jste rozvážný...." "Zadržte, myslíte si, že já o ně strach nemám? Mám a hroznej, ale teď není vhodná situace na nějaké hroucení, máme ještě práci, jsme profesionálové. City můžeme dát najevo až bude po všem, ale to vám asi nemá cenu říkat, že?" "...Ne, to ne, jsme přece profesionálové!" "Nechtěl jsem vás naštvat." "Nenaštval, já vim chovám se jak kráva, ale já už to v sobě nemůžu zadržet, snažila jsem se dost dlouho." Řekne Karin. "To je v pořádku doktorko, jsme jenom lidi." Za 3 minuty už budou přistávat, ale tentokrát to bude obtížnější, protože se udělal silnější vítr, který se zde na relativně otevřeném plácku všelijak točí, a vrtulník nelze udržet v klidu. "Pane Ebelsiedere! Neříkal jste před chvíli, že jste v klidu?" Poznamená karin na Ebelsiedrovo účet. "Za to já nemůžu, udělal se silnější vítr." Karin se zatváří všelijak. "Konečně, že jste tu lidi." Ozve se Steigle z vysílačky. "Za chvilku jsme u vás." Odpoví mu Karin. Frank s miminkem tvrdě přistane. "No pane Ebelsiedere? Takhle se s miminkem nezachází." Frank na ní udělá výmluvný obličej, ve smylsu já ne, já muzikant. Zdá se, že se Karin dala po předešlém rozhovoru dohromady a nebo je tak dobrá herečka. Oba vystupují z vrtulníku, Frank chce vzít obě tašky. "Myslíte si, že ji neunesu?" "Ale unesete, ale já vám ji rád vezmu." Karin se pousměje a ozve se Steiglemu, že už jsou na cestě. "Hanno?" Zavolá ze shora Karin. Po chvilce uvídí jeho hlavu. "Rád tě vidím." Přejde Hanno automaticky na tykání. "Já tebe taky, pomůžeš nám dolu? Jasně."
Karin se sehne nad Thomasem. "Jak je na tom?" "Pořád je nestabilní a i přes tlakový obvaz mu noha silně krvácí." "Podíváme se na to, ale nejdříve mu dáme transfůzy." Řekne Karin. Po zavedení transfůze znova zkontroluje Thomasův stav. "Zorničky mají slabou reakci, plíce jsou ve stejném stavu. Hanno budeš mi asistovat, podíváme se tu nohu." Karin si vymění místo s Hannem a o trochu povolí dlahu, aby lépe viděla na tlakový obvaz, který je dost nasáklý krví. "Hanno připrav mi ještě jeden tlakový obvaz. Je to tepna?" "Jo, řekla bych, že jo, ale nebudu to dál zkoumat, nemůžeme si dovolit další krevní ztrátu." Řekne Karin a znova mu utáhne dlahu. "Ještě mi připrav v 1mg ringra, myolizanu a připrav taky lidokein. Léky jsou v tom zeleným pouzdru." Když má Thomas po aplikaci léků, sbalí si vybavení a chystají se na zpáteční cestu. "Musíme si pospíšit." Řekne Frank a Karin podle jeho výrazu pozná, že to určitě neříká jen tak. "Jo, jo už jdeme." Reaguje na jeho prosbu Karin. "Zvedáme na tři." Řekne Hanno.
"Franku? ...Ano? Zvládáte to nebo si chcete odpočinout. .... Nee, už je to kousek, sice budu mít po dnešku ruce jak orangutan, ale jdeme dál." Hanna tato hláška pobaví. "Neřekl bych to do vás?" "A co? Že jako jejich šéf dokážu vtipkovat a nejsem zatrpklej?" "No nějak tak, ale nic proti vám, je málo lidí, kteří by vyměnili teplo své kanceláře za tyto podmínky." Pronese Hanno a myšlenky mu odletí na jeho nadřízené. "Nevim, jakej vůl by nechal svůj tým ve štichu." "No znám taky takový." "To je mi lito." A tím skončí prozatím jejich konverzace. Už mají nadohled BKáčko. Když už jsou u něho, Karin jim otevře dveře, aby mohl Thomase naložit, jen co Frank položí nosítka na kolejničku, nechá zbytek na Hannovi a už běží dopředu, aby nastartoval miminko. Karin už sedí v helikoptéře, na Hannovi je aby zavřel dveře a též naskočil. "Držte se bude to chvíli háze." Upozorní na rozmary počasí Ebelsieder a vzlétává, vrtulník je dost neklidný a neustále se propadá vzduchem, ale naštěstí to nertvá věčně a za chvíli je čeká už normální let. "Co tohle mělo znamenat?" Ptá se ještě udiveně Hanno. "Vzdušný víry a ještě než doletíme na kliniku tak si jich pár užijete." "Hm, už se nemůžu dočkat." Řekne uštěpačně Steigle. "Medicopter 117 Mariánské klinice. Tady Mariánská klinika, mluvte. Letíme k vám sposledním pacientem, přílet za 30 - 35 minut. Rozumim a prosím a upřesnění diagnózy. Mluví k vám doktroka Thalerová, pacient utrpěl střední otřes mozku, zlomených několik žeber, proražená pravá plíce s punkcí hrudníku, zlomenina klíční kosti, oboustranná zlomenina pravé ruky a otevřená zlomenina femuru s následnou rupturou tepny, ale nejsem si jista. Potřebujeme 5 krevních konzerv skupiny B- a operační sál. Potvrzuji Medicoptere 117 konec." Pak se ještě Frank ohlásí centrále. "Medicopter 117 centrále. Centrála slyší. Záchranná akce ukončena, s poledním pacientem letíme na kliniku. Rozumim Medicoptere 117."
"Karin jde nám dolu s tlakem." "Já vím, všimla sem si." "Mám připravit nějaké léky." "Ne, ještě počkáme." Steigle se na ni nedůvěřivě podívá, ale nijak to nekomentuje. "Šéfe za jak dlouho budeme na klinice? Tak za 18 minut." Thomas se zase zhoršil, teď už musí dostat nějaké povzbuzovací léky. "Hanno, dáme mu 1mg adrenalinu." Trochu to zabere, ale moc žádný velký úspěch to nemá.
V nemocnici
Jen co kluky zavezli na ambulance, tak je zase během chvíle hned odváželi na sál a personál se zrovna netvářil nikterak příznivě. "Pane doktore." Odchytne si Biggi doktora, který chvátá na sál. "Ano? Zvládnou to? ....V tuto chvíli vám nemohu nic říct a omluvte mně mám na spěch." Biggi se podívá na Ralfa a zase má na krajíčku. Kéž by tu už mohl být Frank, pomyslí si se vzdychnutím. "To bude dobrý, jsou tu špičkový lékaři, určitě je zachrání." Biggi se nuceně pousměje. "Ralfe, měli by jsme zavolat Maxovi." "Udělám to." "Děkuju." Ralf kousek poodejde a volá na základnu. "Tak co?" Ptá se Biggi. "Jenom zavře základnu a vyjíždí." Biggi je celá rozklepaná. "Je ti zima?" Zeptá se jí Ralf. "Jo hrozná." "To jsou nervy, chceš půjčit mojí bundu?" "Jestli ti to nevadí." "Ne a přinesu nám kafe jo?" "Hm." Biggi na tom není psychicky moc dobře, Ralf by ji nějak rád uklidnil, ale stále nejsou jisté výsledky operací. Podle Karin a i podle některých doktorů bylo pozdě.... Biggi se chce zase brečet, Ralf se jí snaží utěšit, ale Biggi by raději u sebe chtěla Franka, už ví, že své city vůči němu nezastaví. Náhle se spustili a dál pokračují jako řetězová reakce....
Ralf se spojí přes vysílačku s Bkáčkem. "Ralf Staler pro BK 117. ...BK117 slyšim. .... Jak jste na tom pane Ebelsiedre. ..... Za 12 minut budeme na klinice. .... A jak je na tom Thomas? ... Zatím se drží." Frank by se rád zeptal na Biggi, ale pak to neudělá, neví jestli si zase nedělá falešné naděje i když po dnešku to vypadá nadějně. "To je dobře, Marca i Petra už operují. .... Rozumim pane Stalere, konec."
V BK 117
"Karin zhoršuje se. Já vidim, ale když mu budeme dávat pořád adrenalin, tak bude docházet i k vélké ztrátě krve, musíme ještě posečkat." "A děláme dobře?" Zeptá se nedůvěřivě Hanno. "Nevim, nevim nic, ale to je jediné řešení, já ho nechci ztratit! ....Uklidněte se, ale jestli ho ještě chvíli necháme bez povzbuzení budeme resuscitovat." Karin se na něho podívá ve smyslu, aby už byl konečně zticha, ale pak když se podívá na monitor, zhrozí se, protože Hanno má pravdu. "Natáhni 1.5 mg adrenalinu, fenta a další sáček s HS." Karin už je zase mimo, už nemá sílu na pohotové reakce. "Za jak dlouho budeme na klinice? Zhruba za 9 minut a držte se, dostáváme se do vzdušných vírů." Hanno si pro jistotu utáhne pásy, ale Karin je stále nepřipoutaná, váhá jestli jí ti má říct a nebo ji raději nechat. "Karin? ....." Karin nepřítomně zírá na EKG. "Karin?..." Ebelsieder se pootočí dozadu, chce se podívat proč doktorka nereaguje. Hanno ji pohladí po ruce. "Co to sakra děláte!" Vyjede. "Omlouvám se, ale měla byste se připoutat." "Pch, vy mi nebudete říkat co mám dělat." "On ne, ale já ano, pokud se nechcete zranit tak se připoutejte, míříme do vírů." Karin neodpoví, má špatný pocit, že zaútočila a neměla důvod, už by se na to všechno nejradši vykašlala. "Držte se." Řekne Frank a pak má co dělat, aby vrtulník udržel v kurzu. Karin ani nestačí zareagovat a hlavou narazí do dveří, ještě štěstí, že má helmu. "Máme zase výrazný pokles tlaku. Miligram epinefrinu a pak se podívej jak to vypadá s krvácením. Dobře." Hanno Karin podá injekci a pak se pošoupne po sedačce a podívá se na zraněnou nohu. "Jde mu ještě víc přifouknout dlaha? Možná. Zkus to." Karin už riskuje to, že by noha nemusela být dobře prokrvována, a i to, že by došlo jejímu poškození. ,,Pane za jak dlouho.... 6 minut." Musíš to ještě vydržet, to zvládneš holka, povzbuzuje se v podvědomí Karin. "Hanno, každé 2 minuty dlahu povolíš, aby se mu noha alespoň částečně prokrvila. Tak proč jsem jí měl utáhnout." Vzdorovitě reaguje Hanno, ale když uvidí Karinino rozpoložení souhlasí. "Rozumim."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lucinecqua lucinecqua | E-mail | Web | 25. června 2013 v 18:59 | Reagovat

Sakra, to je tak strašně napínavý... ;-)
Kolik to tak bude mít částí? :-D

2 Ada Ada | E-mail | Web | 25. června 2013 v 19:49 | Reagovat

[1]: To ti bohuzel nereknu sama nevim, ale jeste poradny kus zbyva

3 lucinecqua lucinecqua | E-mail | Web | 25. června 2013 v 19:55 | Reagovat

[2]: To nevadí :-) .... ale jak říkám, ty mě to vážně děláš naschvál :-D jak má člověk v klidu spát? Stále mě to nutí přemýšlet nad tím, jak to dopadne. :-)  :-)  :-)

4 Jana Jana | E-mail | 31. srpna 2014 v 14:56 | Reagovat

Jejda, to je napínavé. Je to bezva povídka :-) Snad dopadne dobře

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama