Listopad 2013

BK

30. listopadu 2013 v 16:47 | Ada |  Obrázky

Vztah 4 - závěr

30. listopadu 2013 v 13:00 | Ada |  Vztah
VZTAH 4- ZÁVĚR

Thomas jede ráno po noční za Biggi. "Dobré ráno." Pozdraví své kolegy v pohotovostní místnosti. "No Thomasi ty jen záríš." Řekne Karin a mrkne na něho, Biggi ji samozřejmě seznámila se všemi podrobnostmi. Biggi vyjde ze šatny. "Ahoj." Pozdraví Thomase. "Ahoj, tobě to, ale sluší." Polichotí ji a nabídne jí rámě. Společně jdou na parkoviště, kde ji pomůže do auta a potom si jí odveze k sobě domů. "Připravil jsem madam pro vás snídani na zahradě, jelikož máme ta krásné letní počasí." Pronese Thomas a za několik minut už zastavují před jeho domem. Thomas Biggi vezme na zahradu, kde už připravil stůl. Podrží Biggi židli a pak donese i připravené jídlo z lednice. "Páni Thomasi, ty jsi dokonalý." Pochválí ho a poté se pustí do jídla. "Je to výborné Thomasi." Pochválí mu Biggi snídani a Thomase to zahřeje u srdíčka. Když se nají, jdou zpět do domu. Kde Thomas začne vášnivě líbat Biggi. Líbají se dlouho, ale nakonec se Biggi odtáhne. "Děkuju za dobrou snídani, a teď když už můžeme být konečně spolu, tak to přece neuchvátáme." Řekne a svůdně se usměje a dodá. "Jsem po noční docela unavená, měla bych jít domu." "Odvezu tě." Nabídne se znova Thomas. Biggi se usměje a kývne.
Biggi celou dobu Thomase pozoruje a svůdně se na něho usmívá. Thomas udělá občas to samé. "Měl by si dávat pozor na cestu, jinak domu nedojedeme." Řekne flirtovně Biggi. "Tak mě nesmíš tak rozptylovat." "Já tě rozptiluji?" podiví se na oko Biggi a použije oční flirt. Thomas se na ní usměje a odpoví ano. "Tak to mě mrzí, ale já ráda pozoruji muže za volantem, budeš si muset zvyknout." Pronese Biggi. Jenže oba ví, že je to jen forma jejich hry. Dojedou k Biggi domu. Thomas ji pomůže vystoupit a doprovodí ji ke dveřím. Hledí si do očí. Kolem je cítit vášeň. "To tu budeme stát celý den?" zeptá se Biggi. "Tak proč nejdeš dovnitř?" odpoví ji Thomas otázkou. Biggi pokrčí rameny a Thomas se k ní nahne a začne ji líbat. Poté je Biggi konečně pustí dovnitř. Pořád se vášnivě líbají. "Neříkala jsi, že nechceš nic uchvátat?" Řekne Thomas během polibků. Biggi se pousměje a pronese. "Také můžeme přestat, jestli se ti to nelíbí." Thomas se od Biggi odtáhne. Biggi ho zpraží tázavým pohledem. Thomas se usmívá, dělá si z Biggi legraci, nakonec jí vezme do náruče a Biggi mu ochotně řekne kde má ložnici, kde si užijí krásnou chvilku……

A tak po několika peripetiích začal vztah Biggi a Thomase. Biggi se za nedlouho nastěhovala k Thomasovi. Lisa s Laurou ji bez problémů přijmuly. Také jsou rády, že je jejich táta zase šťastný. A Biggi doufá, že jednou dojde i na svatbu a možná i na miminko…

Vztah 3

28. listopadu 2013 v 13:00 | Ada |  Vztah
VZTAH 3

Ráno jde Thomas do práce, má dobrou náladu až moc dobrou což neujde jeho kolegům. Ale Thomas jim nic schválně neřekne. Neustále myslí na Biggi, těší se až ji večer tady potká a políbí ji. Jenže z jeho přemýšlení ho vyruší výjezd. Během letu se dozvědí, že jde o přepadení banky, pachatelé drží rukojmí a zřejmě došlo už k nějakému zranění. Po několika minutách letu přistávají podle pokynů policie. Po přistání jdou za velitelem policejního zásahu. "Dobrý den jsem doktor Lüdwitz, zdravotník Berger a pilot Wächter." "Já jsem Kranich velitel zásahu, v bance je asi 10 lidí a 4 zaměstnanci, jsou tam asi dva pachatelé, ale nevíme to jistě. Několikrát se ozvalo stříletí, nemáme odsud žádné zprávy, z únosci se nám ještě nepodařilo spojit, vůbec nevíme, co mají v plánu. Zkoušíme s nimi vyjednávat." Řekne velitel zásahu. "Jestli chcete, mohl bych s únoscem promluvit já." Navrhne Michael. "Zatím ne, uvidíme jak se to vyvine, momentálně je tam klid." "Dobře budeme, když tak u našeho vrtulníku." Řekne Michael znova, velitel kývne a kluci odcházejí.
Čekají asi půl hodiny, celou dobu se nic neděje, až náhle si Michael všimne, že se dveře banky pomalu otevírají. Členové Medicopteru opět přijdou k veliteli zásahu. Všichni s napětím očekávají, co se bude dít.
Za chvíli někdo vychází, je to muž se ženou. U její hlavy je zbraň. "Co po nás žádáte?" zeptá se velitel zásahu. Thomas se zadívá na ženu a pak se mu úplně podlomí kolena. "Biggi?" vydechne šokovaně. To už si jí všimne i Petr s Michaelem. "Vy tu ženu znáte?" optá se Kranich. "Ano, je to naše kolegyně Biggi Schwerinová." Policista kývne a pokračuje ve vyjednávání. "Co máme udělat, aby jste propustil všechny rukojmí?" "Chci auto a vy se okamžitě stáhnete jinak ji a všechny uvnitř zabiju." Vykřikne pachatel a zase pomalu zachází. "Co uděláte?" zeptá se Thomas a nemůže uvěřit, že Biggi je tam uvnitř. "Zatím nic, počkáme, nebude to žádný profík ani bývalí zločinec, vůbec si neurčil dobu, do kdy mu to máte dát. Počkáme na policejního psychologa."Řekne Kranich. Ale kluci už u něho zůstanou. Mají o svou kolegyni strach hlavně Thomas, ještě nedokázal Biggi říct co k ní doopravdy cítí a co když už k tomu nebude mít nikdy příležitost?
Za 20 minut dorazí policejní psycholog. Kranich mu řekne vše, co se odehrálo a psycholog se pustí do své práce. Další policista mu vytočil číslo do banky, telefon vyzvání dost dlouho, než ho uvnitř někdo zvedne. Baví se spolu poměrně dlouho, Kranich si celou dobu něco zapisuje a potom úkoluje ostatní policisty. Brzo se dozví, že muž přišel o práci, o rodinu a díky sázkám se hrozně zadlužil. Potřebuje splatit milionový dluh a nenapadlo ho nic jiného, než přepadnout banku. Také se dozvědí, že nikdo z rukojmích nebyl zraněn, šlo jen o zastrašující výstřely….. Po další půl hodině ho psycholog umluví a muž řekne, že se vzdává. Domluví se s ním, že nejdřív propustí všechny rukojmí a on vyjde s rukama nad hlavou. Pachatel souhlasí a během chvíle začnou z banky vybíhat vyděšení lidé. Thomas vyběhne naproti Biggi a kluci ho následují. Jakmile vyjde Biggi Thomas ji obejme a zeptá se jí: "Jsi v pořádku? Hrozně jsem se o tebe bál." "Ano, jen jsem hrozně vyděšená." Odpoví Biggi a v Thomasově náruči se začíná pomalu uklidňovat. Najednou se u nich objeví Michael s Petrem. "Biggi jsi v pořádku?" zeptá se Michael. "Ano jsem, už se mě ptal Thomas." "Když by si chtěla, mohl bych tě prohlédnout." "Ne Michaeli to je dobrý, kromě toho, že jsem k smrti vyděšená jsem naprosto v pořádku a ráda bych už odsud vypadla." Pronese Biggi a Thomas, který ji stále majetnicky objímá řekne: "Jsem pro, stejně tady naší pomoc nikdo nepotřebuje." Michael na to kývne a všichni se vracejí k BKčku. Za několik minut přistanou na základně. "Biggi můžeme jít na chvíli k potoku?" zeptá se Thomas a Biggi kývne. Dojdou k potoku, kde si sednou. "Biggi až dneska jsem si uvědomil, co pro mě všechno znamenáš. Měl jsem o tebe hrozný strach, že už nikdy nebudu mít příležitost ti říct, jak hrozně moc tě miluju a také se ti chci omluvit, za své chladné chování. Víš, já nechtěl ublížit holkám, že hned tak krátce po Věřině smrti si přivedu novou ženu." Biggi kývne a usměje se. "To je v pořádku Thomasi a asi tuším, že ta včerejší večeře, byla pro holky zkouškou, jestli mě přijmou, že?" Thomas kývne na souhlas. "A jak to dopadlo?" "Mají tě rády." "Takže mi tě schválili." Thomas znova kývne a usměje se. To už se Biggi neudrží a začne Thomase vroucně líbat. Líbají se dlouho.
"Máme něco na večer v plánu?" zeptá se roztouženě Biggi. "No já bych o něčem věděl, ale ty máš noční." "Sakriš, já úplně zapomněla." Pronese Biggi zklamaně. "Ale zítra máme volno, takže můžeme něco podniknout." To už se Biggi znova usmívá. "Už se těším, zlato." Jenže pak je vyruší další výjezd...

Vztah 2

27. listopadu 2013 v 18:14 | Ada |  Vztah
VZTAH 2

Konečně je večer. Biggi tentokrát nechala svou krasavici doma a vzala si taxi. Ono by bylo trošku divné jet na motorce ve večerních šatech. Taxi jí před Thomasovým domem vysadí s 10 minutou rezervou. Biggi zazvoní a čeká, až přijde Thomas otevřít. Jenže za chvíli se přiřítí holky. "Ahoj Biggi, pojď dál." Řeknou dvojhlasně a za ruce jí vedou dovnitř. Biggi je zaskočená, nečekala, že večeřet budou s holkama, čekala romantiku ve dvou. "Dobrý večer." Pozdraví Thomase, když přijde do kuchyně. "Dobrý večer, posaď se Biggi." Řekne Thomas a podrží ji židli. Holky si také sednou ke stolu a po chvíli Thomas začne servírovat polévku. Ze začátku je trapné ticho, ale když se holky začnou vyptávat tak se Bigg konečně osmělí a začne se bavit. Konečně se atmosféra uvolní. Po polévce Thomas naservíruje hlavní jídlo. "Doufám, že jsem se trefil do tvé chutě." Řekne. "Určitě ano, jsi výborný kuchař Thomasi." Pochválí ho Biggi a přitom se krásně usměje. Po jídle sklidí ze stolu a holky jdou do svého pokoje. Nechají Thomasovi a Biggi soukromí. Ty spolu v kuchyni popíjejí víno. "Byl to příjemný večer." Řekne Biggi. "Ano byl jsem rád, že nám vyšel." "Thomasi já nechci, aby to vypadalo, že utíkám, ale už je pozdě a já mám ráno nějaký zařizování v bance, promiň." Začne se Biggi omlouvat. "To je v pořádku, doufám, že to není náš poslední večer… mám tě odvést domu?" zeptá se galantně Thomas. "Také doufám, ne zavolám si taxi." Odpoví Biggi. Thomas ji při telefonování pozoruje a při tom se na ní láskyplně dívá. Když Biggi dotelefonuje, pohladí ji po tváři a něžně ji začne líbat. Biggi se po chvíli odtáhne s omluvným výrazem. Thomas ji pomůže se postavit. Společně jdou do chodby, kde jí Thomas pomůže do sáčka a vyprovodí ji k taxíku. Zamává jí na cestu a jde za holkama do pokoje. "Zlatíčka moje chtěl bych si s vámi o něčem promluvit." Začne Thomas. "O Biggi?" zeptá se Lisa a Thomas přikývne. "Vy spolu chodíte?" zeptá se pro změnu Laura. "Ne ještě ne." Odpoví jim Thomas. "A máš jí rád? Budete spolu chodit?" zeptají se holky. "Asi ano, já chci se zeptat jestli vám to nebude vadit." "Nebude, Biggi máme rády, tati." Řeknou holky a Thomase obejmou.

Vztah 1

24. listopadu 2013 v 13:00 | Ada |  Vztah
Máme tady další povídku na přání pro Verik. Doufám, že se ti povídka bude líbit a je podle tvých představ.

VZTAH 1

Už je to rok co Thomasovi umřela žena Věra. Žije sám se svými dcerami. Biggi se snaží s Thomasem nějak navázat vztah, ale nedaří se jí to. Thomas je na její ženské zbraně odolný a Biggi je z toho celá zoufalá, ani Karin už neví jak jí má poradit…
Na druhé straně by Thomas chtěl začít znova žít, ale nedokáže se k tomu rozhoupat. Také tím nechce ublížit holkám, nechce aby si myslely, že po tak krátké době zapomněl na maminku...

Ráno nastupuje na směnu tým A - Thomas, Michael, Petr. Kolegové z druhého týmu mají ještě půlnoc. Kluci jdou do šatny, jen Thomas zůstane stát u pohotovostní místnosti a pochvíli vejde dovnitř. Potichu přistoupí k Biggi a políbí ji na rty. Biggi po chvíli otevře oči a zmateně hledí na Thomase. "Dobré ráno, ospalče." Řekne Thomas, usměje se a znova jí políbí, pak odejde také do šatny.Biggi zůstane paralizovaně sedět na pohovce. Až po dlouhé době probudí své kolegy s tím, že už je ráno.
Když Petr s Michaelem přijdou do pohotovostní místnosti, Biggi se sebere a jde do šatny, protože předpokládá, že je tam ještě Thomas. "Ahoj Thomasi." Špitne. Thomas se na ni usměje. "Mohli bychom si promluvit?" zeptá se ho Biggi. "Samozřejmě, o čem?" "O nás dvou… Thomasi já se v tobě fakt nevyznám. Když se nějak snažim já, úplně mě ignoruješ a potom něco uděláš a… a mě to úplně vyrazí dech. Víš já bych chtěla vědět jestli to všechno, se nějak vyvine… Já nikdy neměla štěstí a nechci se stále trápit." Řekne Biggi a Thomas ji místo odpovědi vášnivě políbí. Biggi ho začne líbat, ale pak si uvědomí kvůli čemu za ním přišla a odtáhne se. Podívá se na Thomase a ten ji s úsměvem sleduje. "Tak co mi k tomu řekneš?" zeptá se znova Biggi. "Mám tě rád, ale…" Thomas hledá vhodná slova. "Máš večer čas?" zeptá se nakonec. Biggi kývne a Thomas dodá. "Dobře přijď v osum k nám domu na večeři." Řekne a vtom se ozve poplach…
Biggi hned co přijde do šatny Karin, jí řekne co se dnes dělo a, že večer má přijít na večeři. Obě jsou z toho nadšené jako puberťačky.

Narozeniny

24. listopadu 2013 v 11:24 | Ada |  Narozeniny

MICHOU PASCALE ANDERSON

23. listopadu 2013 v 12:20 | Ada |  Vedlejší role
Další postavou tohoto týdne je

Michou Pascale Anderson
- designerka
- Narozena: 23. prosince 1968, Švýcarsko
- 46 let
- Znamení: kozoroh
- Výška: 168 cm
- Věnuje se výrobě náramků, náušnic, řetízků
- Momentálně žije v Hamburgu
- Známá je ze seriálu Medicopter 117, kde si zahrála Barbaru
- Barbara byla přítelkyně Petra Bergera, společně už tvořili pár v pilotním díle Korunní svědek
- V tomto díle se Petr dozvěděl, že je Barbara těhotná, byl moc šťastný
- Jenže Barbara v díle peklo bez východiska potratí
- Oba dva jsou z toho zdrceni a jejich vztah začne mít trhliny
- Petr barbaru podvede s policistkou, ale Barbara mu dá ještě šanc
- Jenže když za ní přijde s tím, že je těhotná hrozně jí to naštve a s petrem se chce rozejít
- Petr policistce přinese těhotenský test a donutí ji ho udělat, nakonec zjistí, že těhotná není
- Barbara Petrovi znova odpustí, ale když začne brát léky a potom musí jít na odvykací kůru, dochází k definitivnímu rozchodu
- Od té doby se Michou už v seriálu neobjevovala

Životní příběh 14 - závěr

21. listopadu 2013 v 5:00 | Ada |  Životní příběh
ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH 14 - závěr
Po této události jsem si vzala volno a uvažovala jsem o tom, že dám výpoveď. Cítila jsem se hrozně a nechtěla jsem svým kolegům na oči. Měla jsem strach z jejich reakce.... Svou výpověď jsem měla už i na psanou.
Když jednou přišel Michael. Byli dlouho s Jakobem v kuchyni povídali si. Občas jsem šla ke dveřím a tajně poslouchala. Bavili se o mě. Jakob žádal Michaela, o pomoc. Nechtěl, abych odešla z práce a pak se bavili o mém náladovém chování. Některé řeči mi vadily, ale věděla jsem, že to se mnou myslí dobře... Michael mě pak přišel navštívit. "Ahoj Gabi." "Ahoj." Pozdravím ho. "Jak se cítíš?" zeptá se mě. "Jde to." Odpovím neutrálně. "Gabi víš, že jsme tu pro tebe a nechceme, aby si od nás odešla." Řekne mi Michael. Lehce se na něho usměju a řeknu. "Já nechci odejít, ale já nechci, aby jste mě litovali, já už toho mám dost." "Gabrielo... to je přirozená reakce, ale dá se to předejít, ale ty musíš vědět, že mi ti nechceme ublížit. Musíme si všichni důvěřovat." "Já vim Michaeli, já se o to snažím, ale někdy už to prostě nejde." "Mohl by ti pomoc psycholog." Namítne Michael. "Ne, nikdy. Nechci to tam řešit všechno od znova... To bych už neusnela." Řeknu. "Dobře, ale tak si nech pomoc alespoň od Jakoba a od nás. Přece si k sobě nějakou cestu najdeme." "Ještě před časem, bych si tě k sobě vůbec nepustila." Špitnu. Michael se pousměje a řekne. "Jsem rád, že se o to snažíš a určitě to zvládneme." Řekne Michael a odchází. "Michaeli? .... děkuju." Řeknu. Michael se usměje a řekne. "Za málo a dej se brzo dohromady." Poté už odejde. Já si lehnu a začnu přemýšlet o jeho slovech.

Za týden jdu do práce. Jsem docela nervózní. Nějak si nedovedu představit jejich chování.
Vcházím na základnu. V pohotovostní místnosti sedi Michael, Thomas a Petr. "Dobré ráno." Pozdravím je a jdu do šatny. Je mi divné, že tu ještě nejsou moji kolegové. Když se převléknu jdu za klukama. "Dáš si kafe?" zeptá se mě Michael. "Ano." Odpovím. Jsem překvapená z jejich chování, ale na druhou stranu jsem ráda. Ralf s Biggi dojdou za několik minut.
Biggi přinese něco k snídani. Všichni se společně nasnídáme. Nikdo se nevrací k minulému incidentu, jsem ráda. Po snídani se kolegové rozejdou domu a nám začíná směna....

Čas plyne a já se už svých kolegů nebojím. Nebojím se jejich dotyků ani jejich blízké společnosti. Překonala jsem strach z toho, že mi chtějí ublížit. Na Ralfovi jsem poznala, že je do mě zamilovaný, ale já nedokážu jeho city opětovat. Maximálně sním můžu být kamarádka, ale to je vše.
K tomu, abych si našla muže a začala s někým chodit a ještě víc, to zkrátka nejde, nemůžu.
Jakob si našel přítelkyni. Stále bydlíme spolu, vlastně všichni tři. S jeho přítelkyní jsme se skamarádily a tvoříme spolu spikleneckou dvojku proti Jakobovi…..


Tým B (2)

20. listopadu 2013 v 18:22 | Ada |  Obrázky

Životní příběh 13

19. listopadu 2013 v 5:00 | Ada |  Životní příběh
ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH 13

"Gabi chceš kliniku?" zeptá se Biggi. "…Jo." Odpovim a nahlasím její zranění, ale sved by to líp i Ralf, protože nevim co povídám. A podle toho také vypadá Ralfův výraz. Zabodnu svůj pohled do podlahy. "Gabrielo, probouzí se." Řekne Ralf a já zvednu hlavu. Poté ji extubuji. Máma se rozhlíží zmateně kolem, když v tom se naše pohledy střetnou. Ralf ji nasazuje sluchátka. "Ty? … Ty… Děv…ko… prol…haná." Řekne máma po tolika letech, a já v hlouby duše doufala, že si jednou padneme kolem krku. "…Maminko?" špitne Anna přes intercom a já jí stále hledím do očí. "Za… všech..no mů…žeš.. Ty! … Už.. Nej..si.. má dce..." Znova ztěžka řekne. Oči se mi plní slzami a ztěžka oddychuju. "Co si to dovolujete ženská?" oboří se na ní Ralf a nenechá jí domluvit. "My vám zachraňujeme život a vy nás budete urážet?!" dodá, avšak máma už mu neodpoví, zase upadne do bezvědomí. Ralf ji sundá sluchátka a zeptá se mě. "Budeme znova intubovat?" němě zakroutím hlavou, pohled nezvednu od podlahy. "Proč mě stále tak nenávidí? Proč víc milovala toho hajzla?" ptám se sama sebe. "Gabrielo?" osloví mě Ralf a zvedá ke mně ruku. "Opovaž se." Syknu. "Fajn, ale horší se." "Hm…." "Gabrielo sakra, dělej něco jinak nám exne, strašně jde dolu z tlakem." "Dej adre...nalin." Špitnu. Ralf ji aplikuje dávku adrenalinu. "Nelepší se." Řekne a já nereaguju, jen se podívám na EKG. A pak se srazí můj pohled z Annou. Pláče, má o mámu strach. "Dej ještě adrenalin." Řeknu a stále hledím na Annu, její pohled mi říká, zachraň nám mámu. "Za 2 minuty přistáváme." Oznámí nám Biggi. "Gabrielo stále se to nelepší." Oznámí mi Ralf. A já pokrčím rameny. Ralf nade mnou kroutí hlavou. V tom už Biggi přistává a Ralf má hned poznámku. "No konečně." "Jestli se ti to nelíbí, můžeš si příště s tím letět sám." Odsekne mu Biggi. Po přistání hned Ralf vyběhne ven a já dělám jak zpomalený film. "Dobrý den kolegyně co jste nám přivezla?" zeptá se lékař. "Emily Kollmanová, vnitřní krvácení, zlomeniny obou dolních končetin." "Medikace?" "…Adrenalin, fentanyl, fízák." Odpovim. "Co je té dívence?" … "Šok, je to má… její dcera." Vykoktám a s kolegou zajdeme do areálu. Výtahem sjíždíme na chirurgii a já v zádech cítím spalující pohled Ralfa. Raději se na něho neotáčím. Konečně se výtah zastaví a my z něho vystupujeme, předám lékaři zprávu. "Copak kolegyně, vy nejdete s námi?" "Ne." Odpovím stroze a zamířím na dámy. Opláchnu si obličej a snažím se uklidnit, protože nechci před kolegy zase dělat scény. Stačí jak sem mimo, myslím si, že si mě Ralf podá. Pomyslím si a pomalu vycházím z toalety. Ralf už čeká na chodbě. Projdu kolem něho, jako když tam není a přivolám výtah. "Co to mělo sakra znamenat?!" Vyjede na mě. "Co?" řeknu a zajdu do výtahu. Ralf zmáčkne tlačítko, které nás vyveze na střechu. "Ty se ptáš co? Cos to předváděla?" stále na mě křičí. "Jakým právem na mě řveš? Tak si se o ni měl postarat sám, když to umíš líp!" vyjedu na něho. "Ty jsi ji málem zabila?! Kromě vnitřního zranění měla i žebro zabodnutý v plíci, proto se tak horšila a nic nezabíralo. Jak je možný, že si to nepoznala?" zařve Ralf. "Přežije to, tak co mi tady děláš kázání!" syknu zoufale. "Tys ji znala?" "Nestarej se!" Odseknu. "Takže si znala ji i tu holku…" Řekne Ralf. "A i kdyby tak co jako?!" "Máš vytěsnit soukromí od práce." Řekne Ralf a já rychlím krokem opustím výtah a mířim k vrtulníku. "Jste tu nějak brzo." Řekne Biggi a dopisuje hlášení o letu. "Taky máš pro mě nějaký kázání?" Štěknu po Biggi. "Proč? Co se stalo?" zeptá se zmateně Biggi. "Nic!" Odseknu, sednu a zabouchnu za sebou dveře. To už dojde i Ralf. Slyším jak se ho Biggi ptá. "Co se stalo? Co jí je?" Ralf jen mávne rukou, uklidí nosítka a poté se konečně vracíme na základnu. Nemám náladu na své kolegy a tak si za celý let nenasadím ani helmu. Jsem absolutně ponořená do svých myšlenek. Neustále si přehrávám mámina slova. "Ty? Ty děvko prolhaná… Za všechno můžeš ty! Už nejsi má dcera." …Když pohlédnu z okénka, Biggi právě přistává na základně. Ralf ani tentokrát nebere tašky a oba jdou hned na základnu. Koukám za nimi, přemítám si Ralfova slova a je mi čím dál větší úzko.
Pohlédnu na hodinky a zjistím, že za 15 minut mi končí služba. Nadechnu a se snahou o normální tvář vyrážím k základně. Tašky nechávám ve vrtulníku. Se s klopenou tváří vcházím, když procházím kolem pohotovostní místnosti najednou uslyším. "Hodně štěstí zdraví..." Otočím se k pohotovostní místnosti, na sucho si polknu a můj dech je strašně zrychlený. "Hodně štěstí zdraví milá…" Místo, abych se radovala, proběhne mi před očima obraz. Sedím vedle Martina, ten se ke mně neustále přibližuje. Postavím se a on mě povalí na zem…. Začnu křičet ne, ne… a uteču s pláčem na šatnu. "Co je?" zaslechnu Ralfa. Pak za sebou praštím dveřmi a sednu si doprostřed na lavici a rozvzlykám se… Najednou se mě někdo dotkne. Já okamžitě prudce vstanu. "Nech… mě!" "Gabi co se ti stalo?" Řekne Biggi. "Nic…" Špitnu. "Gabrielo…" Řekne Biggi a já se najednou rozeběhnu ke dveřím, beru za kliku a otevřu je. "Gabrielo?!" zvýši hlas Biggi. Zůstanu v tom pohybu, ale neotočím se. "Gabrielo, není na čase říct co se s tebou děje? Tvé chování mi dělá starosti, mám o tebe strach." Řekne Biggi a já jí cítím za sebou. "Není… co." Vzlyknu." "Gabrielo." Řekne a chce mě otočit, chce mi vidět do očí. "Biggi... nešahej na mě." Řeknu zoufale. "Proč ti to tak vadí?" zeptá se a své ruce na mých ramenech ještě víc seřve. "Řekni mi, co se ti stalo?" Z opakuje znova. "Pusť!" Vyštěknu, cítím jak nad sebou ztrácím kontrolu. "Nepustim, řekni mi důvod, proč jsi taková?" "Pusť..... prosím." Špitnu, ale Biggi na mé prosby nereaguje, nedovolí mi ani odejít. Začínám se chvět, neovládám se a začnu křičet. "A co chceš teda vědět? Jak mě otčím na mé 16 narozeniny znásilnil a trvalo to 6 let? A nebo to jak jsem si chtěla kvůli tomu podřezat žíly? Nebo jak máma věřila jemu a ne mě? Nebo že ho Jakob načapal při mém znásilnění a zabil ho a šel sedět na 11 let? Nebo když jsem konečně viděla mámu po 15 letech řekne mi ty děvko prolhaná. Už nejsi má dcera?! Ještě něco tě zajímá?" vyštěknu histericky a poté vyběhnu ven a běžím k potoku.
Biggi dojde zaraženě do pohotovostní místnosti. Thomas ji obejme. "Slyšeli jste ji?" zeptá se. "Ano, nedalo se to přeslechnout." Odpoví Michael. "Neměla bych jít za ní?" "Ne Biggi, nech ji..." Řekne Michael a dodá. "Nejvíc důvěřuje bratrovi." "Ale nemáme na něho číslo." "Stejně pro ni jezdí." Namítne Thomas a Biggi kývne.

Sedím u potoka, pláču, nenávidím sebe, nenávidím svůj život... Po dlouhé době lituju, že jsem se tenkrát nezabila. Všechno by se tím vyřešilo a já bych neustále neměla strach z mužů a z dotyků... Ze všeho.
"Gabrielko." Někdo mě osloví a chytne mě. Já sebou škubnu a pak spatřim Jakoba. "Jakobe..." Špitnu a obejmu ho. "Gabrielko už jsem s tebou." Řekne mi. "Já... ji viděla." Špitnu. "Já vím Gabi." "Proč byla na mě tak zlá..." Začnu se vzlykavě ptát. "Gabi netrap se tím, prosím. Všechno bude v pořádku." "Nebude.... já...já už.... tu nechci být...." Vykoktám ze sebe. "Gabrielko neplakej.... uklidni se prosím." Utěšuje mě Jakob. Ale já už mu neodpovídám, jen ho pevně objímám a chvěju se v jeho náruči...
"Jak jí je?" Slyším někoho dalšího, nejsem ani schopná rozeznat jeho hlas. "Hodně jí to vzalo, nedá se vůbec uklidnit." Odpovídá mu Jakob. "To jsem si myslel, dám ji něco na uklidnění, lék zabere poměrně brzo a Gabriela po něm usne." "Dobře." Odpoví Jakob. Cítim jak mi někdo píchá injekci a pak řekne. "Zůstanu tu chvíli s vámi a dám vám mou vizitku, kdykoliv kdyby, jste potřeboval s Gabi pomoc, můžete se na mě obrátit." "Děkuju pane doktore." Odpoví Jakob.
A já po chvíli cítim zvláštní pocit. Cítím jak slábnu, jak jsem malátná a po chvíli se kolem rozprostírá tma....