Duben 2014

Vrchol světa 12

30. dubna 2014 v 8:50 | Ada |  Vrchol světa

Vážení čtenáři,
už jsme se zase dostali do situace, kdy já pro Vás píši povídky a snažím se blog nějak oživit i různými obrázky a animacemi....
Tento koníček mi zabírá spustu času. Ale dělám ho ráda a dělat ho nepřestanu, ale nelíbí se mi jedna věc - a to jsou Vaše "NE" komentáře. Myslím si, že by nějaké Vaše protiakce vůči mému snažení mohly být. Nechci Vám před každou povíku psát "zanechte mi zde komentář," přijde mi to nevhodné, a na druhou stranu si myslím, že jsme tady v nějakém složení, které dokáže pochopit, že této činnosti věnuji maximum času.
Byla bych proto ráda, kdyby jste mé snažení, nějak s úročili komentářem, nežádám po Vás nějaké slohy chvály, s nesu i kritiku a kdyby se pod povídkou měl ukázet jen emotikon, já budu velice ráda. A aspoň budu vědět, že na blog někdo chodí a mé povídky jsou pro někoho a já to nepíši zbytečně do větru.... Zamyslete se prosím nad tím.


Thomas Wächter

30. dubna 2014 v 0:00 | Ada |  Hlavní hrdinové
Další neodmyslitelnou postavou je pilot Thomas Wächter. Jeho postava působí odvážně, drsně, odhodlaně a přátelsky. Thomas je chlap a kamarád do nepohody a s kolegy vždy rád vymýšlí různé blbosti. S Thomasem se osud nikdy nepáral, ale on se vždy dokázal znova postavit na vlastní nohy a čelit všem problémů. Jeho odhodlanost pomoc nejlepšímu kamarádovi ho přivedla až ke ztrátě vlastního života.


Vrchol světa 11

29. dubna 2014 v 8:50 | Ada |  Vrchol světa
VRCHOL SVĚTA 11

Jenže se jim to nedaří, nedokáží spát, nedokáží ovládat svůj strach, nedokáží myslet na nic pozitivního. Nejradši by se na to všechno vykašlali, ale to by znamenalo jistou smrt a to nechtějí dopustit, jen kvůli tomu se nechtějí vzdát. Nespí až do rána. Když je přes stěnu stanu vidět denní světlo rozhodnou se, že nebudou otálet a půjdou dál. Když vylezou ven je poměrně dobré počasí, ale stále ten chladně proudící vítr zřejmě nepřinese nic dobrého. Rychle vše sbalí a vydávají se dál.
Jdou vkuse tři hodiny než se jim začne zdát, že zdejší zem není tak pevná jak by měla být. A proto si ke skobám na pasu uvážou lana a spojí se k sobě. Nakonec jde Tim v čele a s tyčkou, kterou zabodává do země a zjišťuje tak zda pod nimi není nějaká trhlina, do které by se mohli propadnout. Ještě pro relativně větší bezpečnost, Tim všem přikáže, aby si do ruky připravili cepín, který by v případě propadu zarazili do sněhu a doufali, že je udrží.
Všichni jsou v plné pohotovosti a pomalu a obezřetně jdou dál.
Tim zarazí tyč do sněhu….. Pozná, že zajela moc hluboko… Že možná už před nimi, nebo dokonce pod nimi nemusí být nic, jen vrstva zmrzlého sněhu, je možná ještě drží. "Pomalými kroky couvejte a cepíny si připravte na zabodnutí." Řekne Tim. Ostatní na nic nečekají a udělají to co mají.

Jens: Doufal jsem, že tohle nenastane, ale už je to tu zase. Mám strach. Co když se teď propadneme všichni a zabijeme se. Co když už nebudeme mít takové štěstí? Pokládám si otázky a přitom napjatě sleduju situaci kolem sebe. Když se zdá, že je průser zažehnán najednou něco dost hlasitě křupne a já slyším Tima, jak říká: "Připravte si cepíny na zásek!" hrkne ve mně a udělám to, co říká a pak jen vidí, jak Tim mizí v nějaké hlubině. A za ním další…. "Do prdele práce." Pomyslím si. Vidím, jak Karl se snaží zaseknout cepín, ale nedaří se mu to. Jako další se o to snaží Saskia, ale nevím, zda se jí to povede, protože padám k zemi. Cepín mi dvakrát vyklouzne, až na potřetí se chytí a já cítím, že dál nás to netáhne. Opatrně se ohlídnu a snad zázrakem se zasekli všichni, až na Tima, který šel první a teď visí, v kdo ví jak hluboké propasti. Pomalu se posouváme dál od trhliny pomocí cepínů a tudíž dostáváme na horu i Tima. Když jsme v bezpečí. Odpoutám se od lana a to samé řeknu i Petrovi a pak jdeme pomalu na pomoc Timovi. Vezme lano a táhneme ho ven. Když je u nás chytneme ho za ruce a vytáhneme. "Díky chlapi." Řekne Tim. Odpovíme mu a odtáhneme ho do bezpečí a pak se všichni vzpamatováváme z prožitého šoku. Když se vzpamatuju, uvidím, že těch trhlin je mnohem víc. "Time….." Řeknu a čekám, až se na mě tázaný podívá. "Máme problém, všude jsou samý trhliny." Pane bože, když už tohle skončí…..
Tim na nic nečeká a řekne: "Nesmíme otálet, nevíme, zda jsme na stabilním podloží nebo ne, musíme dál. Připravte žebříky a jdeme. Znova se zajistíme k sobě." Udělají tak a pak je doufají, že velikost žebříku bude na to stačit. Položí ho přes první průrvu a opatrně jeden po druhém přejdou. Takhle to dělají asi ještě pětkrát, ale pak se dostanou k takovým dost komplikovaným trhlinám. Jsou mezi nimi velké rozestupy a uprostřed je jeden ostrůvek tak na jednu osobu. "Tak jo, půjdu já. Vy ostatní se snažte potom jít co nejpomaleji, protože jestli se zřítí i to malý je konec dál se nedostaneme." Řekne Tim.

Petr: Nemůže jít zase Tim, vždyť je jediný, kdo tady něčemu rozumí. Musím mu v tom zabránit. "Time… půjdu já." Řeknu odhodlaně a cítím na sobě pohledy všech ostatních. "Petře to nejde, ty jedinej tady rozumíš zdravotnictví, pokud se něco stane tak tě budeme potřebovat." Řekne mi Tim. "Ale to samé se dá říct o tobě, nikdo kromě tebe a Saskie nerozumí horám." Namítnu a čekám na jeho reakci, je ticho.

Jens: Petr a Tim mají pravdu…. "Jdu já, mě nepotřebujete, vrtulník tu nikde nevidim a nic jinýho neumim. Takže jdu a nechci slyšet žádné protesty." Řeknu a od Tima si vezmu žebřík. "Buď opatrný." Řekne mi Tim. Kývnu a opatrně po žebříku přecházím. Když jsem na malém kousku země položím tam druhý žebřík. "Tak pojďte, zůstanu tady, myslim si, že je dobré mít stejnou zátěž a stále to znova odlehčovat nezatěžovat." Řeknu a Tim mi to odsouhlasí. Potom začnou všichni přecházet. Neříkám, že se tady cítím bezpečně. Když kouknu do leva nebo do prava vidím jen nekonečnou díru, přes hloubku není ani vidět na dno. Je to hnusný pohled, doufám, že tam neskončím. Poslední jde Tim. Než přejde, zastaví se u mě. "Jdi, já už to posbírám." Řekne. "Ne! padej udělám to!" zamítnu rázně a on mě kupodivu poslechne. Když přejde, nahnu se po první žebřík a přitáhnu si ho k sobě. Pak udělám pár kroků na ten druhý a podám ho Timovi. Potom udělá další krok, když v tom uslyším křupnutí. Podívám se na ně a podívám se pod sebe. Pár sekund je jako věčnost, propletená se vzpomínkami…..


Zdeněk Mahdal

27. dubna 2014 v 15:00 | Ada |  Dabing
Odpověz na anketu Mrkající


Vrchol světa 9

27. dubna 2014 v 8:50 | Ada |  Vrchol světa
VRCHOL SVĚTA 9

Jens: Budím se za hrozného hluku a fučením až po chvíli mi dochází, že je to zase vítr. Hned první co mě napadne je - sněží nebo nesněží? Hrozí nám tady něco - nebo nehrozí?
Rozepnu si spacák a posadím se. Podívám se a uvidím, že ve druhém stanu svítí baterky. Vezmu si tu svoji a zablikám na ně. Za chvíli mi to oplatí. Uleví se mi, že jsou v pořádku. Potom se otočím na Larse a na Petra a posvítím si na ně. Všimnu si, že Petr stále spí, ale Lars je vzhůru. "Larsi, jak je? Měli jsme menší nehodu, pamatuješ si na to?" "Jo… nevim, celkem to jde." Odpoví mi, ale já poznám, že nemluví pravdu a proto se snažím vzbudit Petra. To se mi za chvíli podaří a když už vidím, že Petr mě bude vnímat, řeknu mu o Larsovi.

Petr: "Sice nejsem doktor, ale vyšetřím tě. Jak se cítíš? Bolí tě něco?" zeptám se. Lars neodpoví, jen němě zakroutí hlavou. Netlačím na něho a vyšetřím ho. Zjistím, že jeho břicho je tvrdé, to znamená, že vnitřně krvácím může jít o rupturu sleziny a na můj dotek reaguje bolestivou grimasou a syknutím. Vím, že to není dobré. Potom se přesunu k jeho nohám a zmáčknu mu je. "Nebolí tě to?" zeptám se ho. "A co?" reaguje Lars. V tu chvíli mi dojde, že má poraněnou páteř. "Petře co je?" ptá se mě a já mlčím. Bojím se mu říct pravdu, v podstatě se mu bojím říct, že tady bez pomoci zanedlouho zemře. Lars bohužel moje mlčení pochopí velice dobře.
"….Já vím, že umírám… Musíte věřit Timovi a Saskii, ty vás odsud dostanou. Vezměte si, ode mně co potřebujete a nechte mě tu, nemá cenu se mnou zatěžovat." Řekne Lars. "Ale to neříkej, dostaneme se odsud všichni." Řeknu a přemýšlím jak dál ho utěšit.
"Ne…. pomoc přijde tak za tři dny možná ještě dýl. Tak dlouho nevydržím. A pak počasí, které je, vypadá dlouhodobě. Musíte najít nějaký pořádný úkryt, jinak vás zabije." Sotva to Lars dořekne vítr se opře do jejich stanu a najednou cítí jak jeden kolík povolil. "Sbalte si všechny věci, dělejte!" vykřikne Lars. Petr s Jensem začnou balit a během chvíle vítr opět do nich udeří a stan odletí. "Běžte se schovat vedle, nechte mě tu." Řekne Lars. Petr ani Jens to nechtějí udělat a za chvíli k nim dojdou i ostatní přeživší. Lars jim říká to samé a prosí je, ať ho tady nechají a odvážou ho z toho žebříku.
Nakonec se rozhodne Tim a splní Larsova přání. Lars je mu vděčný, svalí se ze žebříku ze slov: "Budete ho potřebovat a teď zmizte." Po těchto slovech zemře, zřejmě mu prasklo slezinné pouzdro. Ostatní nad ním ještě chvíli stojí a pak zalezou do stanu. Doufají, že tento stan to přečká a snaží se zahřát a ještě prospat….


Vrchol světa 7

25. dubna 2014 v 8:50 | Ada |  Vrchol světa
VRCHOL SVĚTA 7

Už v té hrozné sibérii a zimě čekají tři hodiny, a nevypadá to na to, že by se mělo počasí nějak lepšit. Jsou promrzlí až na kost. Ani několikery vrstvy oblečení jim nepomůžou. Jestli se něco nestane je snimi amen.

Jens: Když jsem s touto akcí přišel netušil jsem, že se to takhle podělá. Mám strach jako nikdy předtím. Už necítím nohy ani ruce. Je snad - 50°C. Nenávidím tuhle horu, nenávidím tenhle výlet, ale jsem rozhodnut, že budu bojovat, že já nebudu další jeho obětí. Abych se trochu zahřál začnu chodit kolem, ale to vůbec nepomáhá začíná mi být větší zima. Protože najednou nemám přísun tepla od svých kamarádů a tak se k nim vrátím a znova se k nim přitisknu.

Po dalších dvou hodinách jako mávnutím kouzelného proutku přestane sněžit a taková ta těžká oblačnost zmizí. Strašně se všem uleví. Ví, že teď konečně mají šanci konečně někam přejít a od svých zesnulých horolezců si vzít potřebné věci, které budou potřebovat. Jsou to třeba lana, skoby, cepíny, hole na prozkoumávání terénu, vysílačku a satelitní telefon, žebříky, které slouží jako most, přes nějakou puklinu…. Hned se pokoušejí navázat spojení pomocí vysílačky i telefonu, ale nikdo se jim nehlásí, buď je to pádem, nebo zde není signál a nebo s počasím, to není tak jak se zdá.
Tim vezme mapu a snaží se přijít na to, kde teď můžou být. "Nevím, kde jsme, ale vypadá to, že tady... už nám asi nic nehrozí. Musíme jít někam, kde si postavíme stany nebo najít nějakou skalní dutinu kam by jsme se schovali." Řekne a všichni s nim souhlasí. Larse opatrně položí na jeden ze žebříků pak němu uváží lana a dají se do pohybu.

Petr: Někam jdeme, sami nevíme kam. Jsme všichni tím čekáním promrzlý. Ztratili jsme úplně pojem o čase. Je to děsné. Tohle snad ani nemůže být pravda. Stále nevěřím tomu, co se stalo. Vážně uvažuju o tom, že je to jen hodně blbý sen, ze kterého se nemůžu probudit.
No protože je to realita…..

Jdou stále dál a dál. S dalšími kroky je opouštějí další síly. Neví kam jít. Stále je všude kolem nich jen planina, žádná skála nic. Tady je to nejzranitelnější pozice. A najednou se začne stmívat….
Tohle všechny dostane do kolen. "Musíme pohnout. Tady se stmívá dost rychle." Řekne najednou Tim a všichni se dají do mírného klusu, na víc už síly nemají. Asi po půl hodině je sotva vidět na krok. Začnou si svítit baterkami. "Budeme tu muset zůstat, ve tmě nemůžeme nikam jít. Musíme postavit stany, dokud je alespoň trochu vidět." Řekne Tim všichni se dají do práce. První stan stihnou postavit ještě před tím, ež spadne litá tma. Ten druhý už stavějí pomocí baterek a dá jim to dvojnásobnou práci.
Nakonec když už stany stojí, zalezou si do nich a lehnou si do spacáku a dál si svítí baterkou. Lars je stále v bezvědomí, ale zatím žije. Ač všichni ví, že spánek je teď velké riziko, všichni usnou. Jensovi se zdá o tom jak sem doletěli.....


Vrchol světa 5

23. dubna 2014 v 8:50 | Ada |  Vrchol světa
VRCHOL SVĚTA 5

Jens: Začíná mi být zima. Vím, že se nesmím tady válet dlouho. Až se strašně bojím toho co bude následovat, opatrně se pohnu a pak se překulím na bok. Až na to, že mě bolí všechno zjišťuju, že nohy ani ruce zlomené nemám. Spíš mám jen naražené rameno, ale dá se to vydržet. Pomalu si kleknu, protože hlavu mám stále nějak dutou. Na břiše najdu lano a pomalu se podle něho začnu přibližovat k našim členům výpravy. Nevím jestli budu nejdřív u Petra nebo u Tima. Stále není vidět na krok. Za chvíli ucítím nějakou osobu. Zjistím, že je otočená ke mně obličejem, propleskávám ho a promluvím na něho. "Slyšíš mě? …. Prober se…" Pokouším se ho nějak přivést ke komunikaci a začínám být zoufalí. "Auu… co je děláš?" řekne Tim. "Tys mi dal, jsi v pořádku?" ptám se. "Asi jo, já nevim." Zní Timova odpověď. "Musíš to rychle zjistit, nesmíš tu takhle ležet, jinak prochladneš, zvedej se." Říkám mu a pomáhám mu. Naštěstí i Tim je v pořádku. Pak se rozdělíme, já se vracím Petrovi a Tim ke Saskii.

Petr: "…..Petře prober se….. nedělej si ze mě srandičky……" Po chvíli to identifikuji jako Jensův hlas a také mě hřejou jeho probouzecí facky na svých tvářích. "Co děláš, chceš mě ještě dorazit?" řeknu. "Ty vole, měl sem strach, že je po tobě." Vydechne úlevně Jens. "To já taky." Řeknu a posadí se.
Jenže najednou jsem jak na kolotoči. Zřejmě mám otřes mozku, ale nic jiného mě nijak moc nebolí. "Petře musíš se podívat po svém sousedovi, moje lano na to nestačí." Řekne mi Jens. "Jo podívám, jen co se mi sklidní hlava." Jens mi ještě něco řekne a pak cítím, že odchází. Po chvíli vstanu a jdu se podívat po sousedovi, bohužel u něho zjistím, že je mrtvý. Odvážu z lana a jdu zpět za Jensem. Řeknu mu to a on mi řekne, že Saskia je v pořádku, a další člen je také mrtví. Domluvíme se, že ho také odvážeme z lana, abychom mohli jít i za ostatními. Brzo zjistíme, že je mrtvý i vedoucí. Jediný člověk, který tomu všemu rozuměl, bez něho nemáme šanci….
Nikdo z nás tady ještě nebyl, kromě Tima a Larse, kteří byli na Mount Blancu, ale podle nich se to nedá srovnávat. Musíme najít Larse. Najdeme ho včas, ale brzo zjistíme, že je zraněn a je v bezvědomí…..

Jens: Jsme dost v hajzlu. Nemůžeme s Larsem hýbat, nevíme jestli nemá poraněnou páteř. Ani nevíme, kde jsou ostatní důležité pomůcky, které by nám pomohli ho nějak bezpečně přepravit. Ale kam? Nevíme kde jsme a na čem vůbec jsme. Může to být jen nějaká plošina, která také vede zase nějak sešupem dolů. Jsme zoufalí a ař riskujeme i své životy, zůstáváme zde. Nenecháme tady Larseho samotného. Ale když tu zůstaneme musíme se nějak pojistit a ač by se to dalo nazvat hyenismem, vezmeme si bundy těch, kteří bohužel pád nepřežili, když už je slíkáme vezmeme do bezpečí i jejich batohy, kde jsou důležité věci, pro nás všechny. Jak tam tak sedíme, opět začnu přemýšlet……