Únor 2015

Gunar Eros Höppler

28. února 2015 v 12:05 | Ada |  Hlavní hrdinové
Šéf základny Medicopteru 117. Jeví se jako slizký had, někdy se tak i chová. jeho podřízeným dá občas pěknou námahu ho k něčemu přemluvit, ale uvnitř sebe je velmi citlivý a hodný


Lékař bez hranic 20 - závěr

27. února 2015 v 2:02 | Ada |  Lékař bez hranic
LÉKAŘ BEZ HRANIC 20 - závěr

Karin volá dlouho a až po dlouhých dvou hodinách vyleze ze základny a jde za svými kolegy. "Tak co?" zeptá se Thomas. "Nemám dobré zprávy." Oznámí Karin. "To znamená co?" zeptá se opět Thomas. "Vzhledem k situaci Africe a obavě rozšíření eboly do celého světa, nikdo nepovolí převoz Markova těla… Zkoušela jsem to i přes kremaci, ale to také nevyšlo. Markovo tělo zůstane v Africe a bude nejspíš pohřbeno s ostatními těly…." Řekne těžce Karin. Thomas kývne a poté ze základny rychle zmizí a odjede do baru, kde se opije….
Všechny tato smrt hodně zasáhla, nikdo nečekal, že se taková tragédie bude opakovat. Nejvíce to zasáhlo a trápilo Thomase. Byl z dlouho pryč a dokonce zvažoval odchod od Medicopteru. Kolegové měli hodně práce ho přesvědčit a promlouvat mu do ducha typem vět - Mark by tohle nechtěl. Nevzdával se ani poslední chvíle svého života. Uctíme si jeho památku jinak….
Nakonec to na Thomase zabralo a na kolegy taky. Život šel dál a i oni se museli ze ztrátou vyrovnat a přijmout fakt, že si zase budou muset zvykat na nového lékaře.
A aby aspoň měli na Marka nějak vzpomínat a měli ve svých duších klid, rozhodli se mu na travníku u základny vybudovat pomníček. Do trávy vykopaly díru a do ní dali Markovi věci. Ty pak zahrabali a do toho místa vpíchly dřevěný kříž s jeho fotkou, na které byl Mark šťatsný….


Lékař bez hranic 19

25. února 2015 v 2:02 | Ada |  Lékař bez hranic
LÉKAŘ BEZ HRANIC 19

Vážení čtenáři teď se opět vracíme do er - formy, snad vám takové časté změny nevadí.
Thomas se po markově smrti vrátil na ubytovnu a svému veliteli hned oznámil, že tu končí. Velitel mu to zakázal, nemohl jen tak přijít o další dva lidi, ale Thomas byl neoblomný. I bez jeho povolení se začal balit a za žádnou cenu tam už nechtěl být. Nemohly ani řeči a přesvědčování od Amálie. To ona nakonec umluvila velitele, aby Thomase propustil zpět domů. Thomas sbalil jak své věci tak Markovo, a čekal do rána, než pro něho přijede auto, které ho doveze na letiště.
Když konečně ráno přišlo, takřka bez rozloučení opustil ubytovnu a nasedl do auta. Pracovník ochranky ho odvezl na letiště, kde mu za dvě hodiny letělo do Německa.
Když Thomas přiletěl do své rodné země, vzal si taxi a zavolal svým kolegům, aby dojeli na základnu, i když tam právě finišovala rekonstrukce. Všichni se divili, že je doma, ptali se na Marka a na jejich misi a také se mu snažili rozmluvit jízdu na základnu. Jenže Thomas byl neoblomný, nic neřekl, mlžil a stále si stál na tom svém. Kolegové se nakonec rozhodli ho neprovokovat a do necelé hodiny se tam sjeli všichni.

Thomas seděl u potoka, kam za ním i přišli kolegové. "Ahoj, Thomasi, vy už jste zpět? Kde je Mark?" zeptá se hned Enrico za všechny. "Jo jsem zpět…" Odvětí a zapálí si další cigaretu. "Thomasi? Ty už zase kouříš? A kde je Mark? To jste se na nás nějak domluvili?" zeptá se Karin. "Jo kouřim… a Mark… Mark se už nevrátí." Odvětí Thomas a popotáhne. Mezi kolegy zašumí. "Co to povídáš Thomasi?" zeptá se pro změnu Petr. "Dneska v noci zemřel na ebolu." Odpoví. "Co - že?" zareagují téměř všichni a nemůžou uvěřit vlastním uším. "Slyšeli jste dobře… píchnu se o injekci…. A asi bychom měli zařídit, převoz Marka…." Dokončí Thomas to, co chtěl. "Já… já to zařídím.." Řekne Karin a odejde do pohotovostní místnosti a doufá, že telefon je funkční.

Lékař bez hranic 18

23. února 2015 v 2:02 | Ada |  Lékař bez hranic
LÉKAŘ BEZ HRANIC 18

Kvůli tomu celou noc nezamořím oka. Tak strašně moc chci, aby byl už konec toho všeho trápení, ale on nepřichází a nepřichází. Hold mám tuhý kořínek. Jak tomu bylo i včera, Thomas u mě sedí od rána a prosedí i celý den. Pečujeme o mě, i když vlastně je to zbytečný. Můj stav se jen zhoršuje. Odpoledne začnu krvácet i z očí. Což je snad úplně to nejhorší co může být. Za prvé to bolí, za druhé máte hlavu jak na prasknutí, za třetí už i tak na zasažené oči díky krácení skoro nevidíte a ta čtvrté to pálí jak čert.
Když u mě Thomas zrovna není a je u mé postele lékař zeptám se ho: "Kolik…hodin ještě?" Lékař zprvu mlčí, tohle se většinou pacientovi neříká. "….Obávám se, že rána se nedožijete." Odvětí. Přikývnu úlevně.
Thomas se za mnou vrátí během pár minut. "Zůstanu tu s tebou?" řekne náhle. "Cože?" zeptám se. "Volal jsem na ubytovnu a velitel mi, řekl, že to výjimečně povolí." Odvětí a vezme mě za ruku. "…Ty tu chceš být až do konce? Nemusíš to dělat?" rozmlouvám mu to. "Chci tu být, nebudeš tu přece samotný." Odvětí Thomas. Vděčně se pousměju a brzo na to usnu.
Spím až do večera. Když se proberu, všimnu si, že Thomas sedící na židli taky podřimuje. Když se dále zaposlouchám do EKG, podle zvuku zjišťuji, že začínám mít nepravidelnou srdeční činnost. Ležím, mlčím a pozoruju Thomase a čekám na poslední výdech…
Asi za dvě hodinky se Thomas probere. "Dobrý ráno…" pípnu. Thomas je zmatený. "…Promiň, já usnul… Já nechtěl." Začne se Thomas omlouvat. "Thomasi, to je dobré… o nic si nepřišel." Odvětím. "Jak je?" zeptá se. "…Už bude dobře…" Thomas mě vezme za ruku a po chvíli si začne rychtovat oblek, v místě kde se oddělují speciální rukavice. "Ne!... Thomasi ne!... Nesmíš!" řeknu dost hlasitě, jak jen můžu. Thomas přestane a podívá se mi do očí. "Za ruku mě můžeš držet i tak, jestli chceš… ale nesmíš ohrozit i sebe, nestojí to za to…. A prosím, neunavuj mě." Řeknu. Thomas se sklidní a sklopí pohled. "Promiň." Pronese a vezme mě opět za ruku.
"….Thomasi?" řeknu náhle, aniž by uběhlo několik minut. "Ano?" reaguje Thomas. "…Jsem moc rád, že jsem tě poznal Thomasi, jsi skvělí chlap a kámoš….." Řeknu. Thomas se na mě zaraženě dívá a tiskne mi ruku čím dál víc. "…Jsem, rád, že jsem tady s tebou mohl být…. Budu na vás myslet a dej na tu bandu pozor…. Zase budeš na ně sám…" Mluvím čím dál tišeji. "Marku… díky, že si začal dělat u nás a byl taky skvělí chlap." Řekne Thomas těžce. "…Ještě jsem… jen chci, abys to věděl… protože síly už mi ubývají hodně rychle." Řeknu vyčerpaně a Thomas na mě reaguje jen kývnutím hlavy. Od té doby už nepromluvím, jen na Thomase koukám….

U Marka Thomas seděl ještě dvě hodiny, než se mu začali zavírat víčka a po chvíli se s EKG začal linout dlouhý tón. Mark zemřel. Stalo se to přesně v magickou hodinu 00:00…..

Lékař bez hranic 17

21. února 2015 v 2:02 | Ada |  Lékař bez hranic
LÉKAŘ BEZ HRANIC 17

Nepodaří se mi usnout, celou noc a pár minut po rozednění, dochází ke střídání členů lékařského personálu a nastupuje Thomas a další dva lékaři. Thomas si nikoho jiného nevšímá, rovnou jde ke mně. "Ahoj." Zašeptám. "Ahoj… ani se neptám jak ti je." pronese odlehčeně Thomas. "Báječně, copak to nevidíš." Řeknu ironicky a asi se tomu pousměju. "Jen odpočívej, chlape, jsem tu s tebou…." "Nic jinýho už ani nezvládnu…" Odvětím slabě a zase upadnu do spánku. Už se ani neprobouzím, když je mi zle, ani když se mnou někdo manipuluje, vzhůru bývám už jen zřídka. Ale když se vždycky proberu, sedí u mě Thomas. Také si uvědomím, že už nemám ani kyslík, za to se nemůžu pořádně nadechnout nosem, něco mi tam překáží. Seberu všechny své síly a chci si to vyndat, avšak mě zarazí Thomas. "Nech si to, to je gelaspon…. Začal si krvácet a doktor, říkal, že máš špatnou srážlivost krve." Vysvětlí. Slabě přikývnu a dám si ruce před sebe. "Copak je? Chceš napít? Nebo nějak přetočit?" zeptá se starostlivě Thomas. Němě zakroutím hlavou a podívám se na své paže. Na pravé ruce, se mi už tvoří hematomy ze vzniklých sraženin krve. "Tak ještě den možná dva…a už tu nebudu otravovat." Pronesu a pak ruce položím zpět na postel. Thomas mlčí a jen si vzdychne. "…Thomasi, buď už realista." "Jsem realista… Jen tohle nechci slyšet… ne, od tebe, rád bych slyšel, třeba slova, uzdravím se, za chvíli budu fit, pak půjdeme spolu pak zapařit…." Řekne Thomas a přitom se mi podívá do očí. Pousměju se na něj. (Zrovna na to hochu náladu nemám.) Pomyslím si.
I když Thomase moc nevnímám a on tom asi ví, tak povídá mi něco o Německu, o základně a o našich kolezích.
Během večera, když má jít Thomas už zpět na ubytovnu, popadnou mě šílený bolesti břicha. A to takový, že mi do očí vyskočí slzy a ač nechci, začnu naříkat. Takže všude kolem je velké pozdvižení. Lékaři přinesou infuze a dají analgetika, které stejně úplně nezaberou, jen to trochu utlumí. Právě se mi začal odpočítávat čas mých posledních hodin života….

Lékař bez hranic 16

19. února 2015 v 2:02 | Ada |  Lékař bez hranic
LÉKAŘ BEZ HRANIC 16

Začínám prospávat celý den. V noci mě vzbudí silné bolesti břicha, jsou silnější než v předchozím dni. Mám pocit, že mi snad musí puknout břišní stěna. Vůbec to nechce přestat a místo úlevy přichází jen další nevolnost. Tentokrát mám už ve zvratkách krev. Nemoc opět propukla v další fázi - krvácením do trávicí traktu.
Najednou se u mě objeví zdravotník. Nevím, jestli se na něho podívám s vděkem nebo se zoufalstvím. "Dáme vám něco proti bolesti, za chvíli se vám uleví." Řekne mi a odejde. Sleduju ho pohledem, jak odchází, avšak zrak se mi stále více rozostřuje a vidím jako v mlze. "Kolego, slyšíte mě?" promluví na mě lékař a já nejsem schopný odpovědět. "Doneste kyslík, antipyretika, glukózu, fízák a monitor." Přikáže lékař a začne mi měřit teplotu. "41°, řekl jsem, abyste ho každou půl hodinou kontroloval." Zavrčí lékař a začne mi dávat injekce, kapačky a nakonec to završí tím, že mi dá nosní přívod kyslíku. Nemůže mi dát masku kvůli zvracení. Po podaných lécích se mi sice udělá o něco lépe, ale stále jsem tak divně utlumen. Myslím si, že mi lékař dal silnější léky než doposud. Řekneme v tomto deliriu zůstávám celý den. Thomas sedí u mé postele a vždy když je nutné mi pomoc udělá to. Nebavím se s ním, nemám na to nějak sílu, jen ho mlčky pozoruju a on mě někdy vezme za ruku…
Při odpolední prohlídce, zjistí lékař, že nemoc opět postoupila, neboť krvácím ze všech tělesných otvorů. Také předpokládá, že do večera nebo během noci, bude docházet k poškozování vnitřních orgánů a na těle se mi začnou dělat krevní podlitiny.

Během noci už i přes velké dávky analgetik, pociťuji, silnou bolest břicha, z které si nemůžu nijak ulevit. I lékařem je mi sděleno, že dostávám maximální dávky analgetik, větší dávka by mě mohla uvést do kómatu nebo přivodit zástavu srdce. "Udělej to… nikdo tady na to nepřijde." Zašeptám mu, avšak jeho odpověď je záporná. "Je mi líto, tohle by byla eutanazie a ta povolená není ani tady." Po těchto slovech zase lékař odejde. Odfrknu si zhnuseně a snažím se o to, abych spal….


Lékař bez hranic 15

17. února 2015 v 2:02 | Ada |  Lékař bez hranic
LÉKAŘ BEZ HRANIC 15

Když jsem si přál, abych už se nikdy neprobral, nebylo mé přání vyslyšeno. Proberu se, na oči sotva vidím mám je slepené hleny. Zánět spojivek, další projev eboly… a aby toho všeho nebylo málo, sužují mě silné bolesti břicha. No a jako se stalo už v předchozích dvou dnech, objeví se u mé postele Thomas. "..Ahoj." pozdravím nesměle. "Ahoj, vyspal ses? Otřu tě trochu." Řekne Thomas. Přikývnu a odpovím, že jsem se vyspal dobře. Thomas mi pak změří teplotu. Podle jeho výrazu a i podle toho jak se cítím, že to není vůbec dobré. "Dojdu pro lékaře, on tě prohlídne." Oznámí mi a odejde. Sleduju jeho záda, jak míří do místnosti, kde jsou lékaři. Po chvíli se s jedním vrací. "Kolego, copak to vyvádíte, takovou teplotu po ránu." Pronese lékař. "Kolik mám?" zeptám se. "39.8, dám vám antipyretika a další fyziologický roztok… jak sám víte, ebola nám postupuje do další fáze. Brzo se zřejmě přidají bolesti břicha, zvracení a průjem." Oznámí mi lékař a chová se tak, jako bych o tom asi nevěděl. "Bolesti už mám… A na zvracení mi začíná být také…" Řeknu jako by se nechumelilo. "To jste měl říct hned." "Thomasi, udělejte předběžná opatření, jako u jiných pacientů." Poručí mu lékař a pak mě prohlédne, zda se mi už nezačaly dělat krevní podlitiny. "Na to ne ještě brzo." Namítnu. "Já vím, kolego, jen si to chci zkontrolovat." Odvětí. Přikývnu a mlčím. Za chvíli se vrátí Thomas a "zabezpečí" mě proti průjmu a pomůže mi s otočením na bok a k ruce mi dá emitní misku. "Jak krásné je vnímat to, že jste zase jako kojenec." Pronesu ironicky a rukama si obejmu břicho. "Jinak to nejde, kolego, na to, abyste chodil, nemáte dostatek sil." (To je opravdu zajímavá novina, bez něho bych na to nepřišel. Já si celou dobu myslel, že když se nemůžu už ani sám otočit, že to bude tím, že jsem asi ze železněl.) Pomyslím si vzteky bez sebe. Lékař nakonec odejde a zůstane u mě jen Thomas. "Thomasi, nebuď tady." Řeknu mu. "Já chci být s tebou, nechci, aby si byl tady sám mezi někým, koho neznáš. Já kamarády nikdy neopouštím." Odvětí. Neodpovídám, ale prosebně se na Thomase dívám. Nevím, jestli vidí mé náznaky toho, co chci, nebo to jen tak přehlíží. Ale vlastně mi je to za chvíli jedno, vyčerpává mě naprosto všechno, už i jen to, že koukám nebo zkouším s někým komunikovat. Za chvíli opět usínám, tentokrát to není ovšem na dlouho. Brzo mě vzbudí potřeba zvracet a když si ulevím, poznávám na sobě, že je mi pořád čím dál tím hůř. ..

Když dorazí i potřeba velké, nebráním se tomu už použít plínku, kterou mám. Před pár hodinami, bych se ještě snažil vstát, a pokusit se být soběstačný, ale teď už na to nemám pomyšlení, už to nejde… stav se mi rapidně zhoršuje a já už budu odkázaný do poslední chvíle na pomoc druhých…

Lékař bez hranic 14

15. února 2015 v 2:02 | Ada |  Lékař bez hranic
LÉKAŘ BEZ HRANIC 14

Sotva se ráno dalšího dne probudím, třeští mi hlava jako střep a když se chci posadit na posteli, sotva k tomu nasbírám dostatek sil. (Tak první fázi máme tady.) Znova si lehnu a koukám do stropu. Thomas přijde k posteli ze slovy: "Ahoj, jak se daří?" "Ahoj, myslel jsem, že jsme si včera něco řekli, nečekal jsem, že tu budeš…. A jak mi je, zatím dobře, jen mě bolí hlava, rozjede se to ještě víc až za pár hodin." Odvětím. "Pane doktore, potřebujeme krevní test." Řekne Thomas procházejícímu lékaři a hned mu řekne, na co jsem si stěžoval. Lékař mi hned odebere krev. "..Thomasi to přece nemusíš, došla by řada i na mě a stejně včasné odhalení mi nepomůže. Smiř se s tím…" Řeknu mu. "Musíš bojovat." Odvětí Thomas. Nepřu se s ním, nemám na to náladu a tak jen kývnu. Nezažil jsem Thomase takhle zkroušeného a mám o něj strach, aby nevyvedl žádnou pitominu, až tady už nebudu. Dokonce nemám sílu ani na to, abych ho od sebe odehnal. A tak Thomas se mnou tráví veškerý čas, ve kterém se také nemusí starat o jiné pacienty v karanténě.
Nakonec usnu. Probudím se až odpoledne v hrozné zimnici. (Pane bože, já snad umrznu.) Otřesu se a zachumlám se ještě více do slabé deky. Pak se rozhlédnu a nikdo z personálu není mezi pacienty, dokonce ani Thomas, což se divím. Jediným vysvětlením je příjem nových pacientů nebo si dávají oddychový čas.
A jak tak já rozjímám, spatřím blížící se postavu, která jde ke mně. Brzo poznám, že je Thomas. (A jeje.)
"…Marku? Co je?" zeptá se. "Už jsem tě postrádal…" Řeknu a snažím se nedat najevo zimnici. "No jasně, je ti zima?" zeptá se Thomas a já neudržím se nechvět. "Jo, jako když tady mrzne…. Mám teplotu…" Sotva to dořeknu, Thomas na nic nečeká a dojde pro doktora. Když se za chvíli vrátí, Thomas mi změří teplotu. Za chvíli jim naběhne výsledek. "39.2." Oznámí Thomas. "Dojděte pro antipyretika, infuzi a zavolejte do nemocnice a zajistěte převoz." Zaúkoluje lékař Thomase. Mlčím a koukám na to, co se kolem mě děje. "Až zaberou léky, teplota vám klesne. Zatím se posaďte a připravíme vás na transport." Řekne kolega. Sotva se odkryju a na to, abych se posadil, nemám žádnou sílu. "Thomasi pomož mu." Řekne lékař. Thomas mi pomůže se posadit a pak mi dají infuzi a léky. Za pár minut je zde převoz do nemocnice. "Můžete jít, kolego?" zeptá se lékař. Němě zakroutím hlavou. Lékař přikývne a kývne na zřízence, aby donesli nosítka. Přeloží mě na ně a odnesou do auta. Thomas mě chce samozřejmě doprovázet, ale zdejší lékař mu to nedovolí, za což jsem trochu rád.

Ujedeme několik metrů a už zase zastavujeme. K autu přijdou lékaři a sanitáři a odnesou mě dovnitř a přeloží na postel. Kolem mě jsou volné čtyři postele. (To se to tu pěkně pročistilo.) Pomyslím si."Tady budete v dobrých rukách, kolego." Pronese lékař. "Před dvěma dny, sem tu ještě makal a teď umírám, jaká to ironie." Povzdechnu si. "To bude dobrý kolego, nebojte. Snažte se usnout, ať vám klesne teplota." Při slově to bude dobrý si musím odfrknout, tyhle řeči mi lezou krkem, ale stejně brzo bude konec. Tak pak je vše jedno co se děje kolem nebo neděje nebo jestli se ještě někdy proberu….

Lékař bez hranic 13

13. února 2015 v 2:02 | Ada |  Lékař bez hranic
LÉKAŘ BEZ HRANIC 13

Ráno mě vzbudí až hlasy. Otevřu ztěžklá víčka a zaostřím obraz na postavu u mé postele. Brzo poznám, že je to Thomas. "….Co tady děláš?" zeptám se. "Myslel sis, že to utajíš jo?.... Když se nevrátil do 11, šel jsem za velitelem a ten mi řekl, že si nahlásil kód - rudý kód. Chtěl jsem přijít už v noci, ale nepovolili mi to, až teď ráno…" Řekne Thomas a já v jeho obličeji vidím výčitky. "Co jsem ti měl jako říct?" zeptám se ho. "Pravdu třeba? Ne, že musíš něco zařídit s kolegy!" odsekne Thomas. "Thomasi, dej pokoj, oba víme jak to bude… Vážně si myslíš, že sem měl náladu vám říct, hele, dneska se vidíme naposledy, protože já za maximálně týden chcípnu?!" vyjedu po něm. "Marku uklidni se…" Řekne Thomas. Šlehnu po něm pohledem. (Jak se mám uklidnit, když vím, že umírám! Že budu trpět jak zvíře, než přijde konec!) Mlčím a odvrátím od něho zrak. "Marku, promiň…já nechtěl… já… mě to vzalo, tohle mě ani ve snu nepadlo, že se stane…" Řekne Thomas už klidně. "Jo! Mě taky…" otočím zrak zpět na Thomase. "Běž makat, já tu přežiju bez tebe…" "Nikam nejdu, změnil jsem si služby, budu s tebou." Řekne Thomas vážně. "Nejsem tu jenom já, máš tu i jiný pacienty." Odvětím. "Budu u tebe." Řekne Thomas. "Ještě neumírám…" Odfrknu a otočím se k němu zády. (Ten mi tu ještě chyběl, proč tu musí být, nechci, aby u mě byl, nechci, aby, mě viděl někdo s kým sem dělal, ještě se tu objeví Amálie a já si dám rovnou mašli)

Lékař bez hranic 12

11. února 2015 v 2:02 | Ada |  Lékař bez hranic
Milý čtenáři přichází malá změna, ve stylu psaní, přecházím z ER FORMY do ICH FORMY

LÉKAŘ BEZ HRANIC 12

Před koncem směny, se mí kolegové začnou připravovat na odchod. "Ty nejdeš?" zeptá se Thomas. "…Já musím něco probrat s kolegou… přijedu později." Odpovím a odejdu do kanceláře, kde na naši ubytovnu nahlásím červený kód - dc.
Transport pro kolegy přijede docela brzo, rozloučím se s nimi a jen co mi zmizí z dohledu, jdu na karanténu. "AAA… kolega? Co sis zapomněl?" zeptá se jiný lékař. "Nezapomněl…" Řeknu a začnu si slíkat oblek. "Co děláš, tohle nesmíme!" zhrozí se a jde ke mně, asi si myslí, že sem se pomátl. "….Mě už je to jedno." Pronesu a ukážu mu paži. Kolega se dívá jednou na mě a jednou na paži. "…Od čeho?...Nic to nemusí znamenat… mohl si mít štěstí." Řekne. "Jehla… muž má poslední stádium, do rána nevydrží…" Odvětím a dodám: "Tak kde máte lůžko?" "Támhle skoro u nás…. Srazíme těm ostatní postele blíž k sobě, aby si snimi nebyl tak v kontaktu." Řekne druhý kolega. "Proč? Už jsem na druhý straně, všichni víme, co mě čeká, tak žádný milosti." Odvětím a jdu k posteli. "Ale no tak kolego, nesmíte se vzdát… Dáme vám kapačku s léky na posílení imunity a nějaké vitamíny." Řekne lékař a ten druhý to za chvíli přinese. Aplikují mi infuzi a pak mi oznámí, že bude dobré, abych se prospal. (To je rada opravdu nad zlato. Za chvíli budu spát už na věky….) Pomyslím si a s chmurnými myšlenky, opravdu usínám.